Baltazar

Sławomir Mrożek v úvodu a v závěru své knihy informuje čtenáře, že do psaní vzpomínek se pustil z terapeutických důvodů. Šlo o to, aby pomocí metodického prohlubování paměti a přenášení zážitků, obrazů a myšlenek, které jsou v ní uloženy, na papír přemohl afázii (ztrátu schopnosti užívat jazyk v mluvené i psané podobě), která ho postihla po prodělané mrtvici. V posledních větách knihy spisovatel děkuje svým lékařům a opatrovníkům za pomoc při rekonvalescenci a dodává, že výsledky této práce chce věnovat „všem lidem postiženým afázií“. Doufá, že jim kniha pomůže při překonávání jejích důsledků. Baltazar alias Mrożek v této knize provádí bilanci svého života („sčítá“) a hodnotí sama sebe („váží“). Poněvadž nemá žádné království a nemá co dělit, d ě l í s e o to, co má, tedy o svou moudrost. A ta moudrost říká: to, co nás sceluje, je paměť a řeč. To je jediné království člověka.