Slovart

Osamu Dazai patří k nejvýraznějším a nejčtenějším autorům moderní japonské literatury. Výbor TO JÁ JSEM UMĚNÍM jej představuje v celé šíři jeho tvorby: jako nemilosrdného pozorovatele vlastních slabostí, ironického glosátora literárního světa, originálního vypravěče i temně komického mistra převyprávění. Autobiografické prózy, v nichž se Dazai vrací k tokijským rokům, chudobě, závislostem, láskám, vině i pocitu vykořenění, se zde potkávají s nápaditými adaptacemi japonských pohádek, čínských motivů i biblického příběhu. V každém textu se přitom znovu a znovu objevuje autorovo zraněné, pochybující a zároveň neobyčejně bystré „já" - někdy tragické, jindy groteskní, vždy však bolestně živé. To já jsem uměním je pronikavý a překvapivě vtipný výbor povídek, které česky doposud knižně nevyšly; povídky spisovatele, který dokázal ze své vnitřní nejistoty, zoufalství i sebezničující ironie vytvořit literaturu mimořádné síly.

V této sbírce najdete autorovy prózy z jeho nejintenzivnějšího literárního období, např. výše zmíněný text Osm pohledů na Tokio, povídku Uspěchaná žaloba (Kakekomi uttae, 1940) - působivý psychologický portrét Jidáše Iskariotského či povídku O Praskající hoře, která je převyprávěnou tradiční japonskou pohádkou. Ve sbírce jsou uvedeny i prózy z jeho temného poválečeného období – Merí Kurisumas (1947) a Krasavci a cigarety (Bidanši to tabako, 1948).

Knihu doplňuje doslov překladatelky Veroniky Abbasové, přibližující Dazaiův život, tvorbu i místo v dějinách japonské literatury.

Nenechte si ujít další knihy Osamu Dazaie Odepsaný (Slovart, 2022), Zapadající slunce (Slovart, 2023), Cugaru (Slovart, 2025) a Zdvořilostní návštěva starého přítele (Slovart, 2026).

O autorovi

Osamu Dazai (1909, rodným jménem Šúdži Cušima) se narodil v prefektuře Aomori na severu Japonska do rodiny bohatého statkáře. Na vysoké škole studoval francouzskou literaturu, ale studia nedokončil. Už na škole se kvůli špatným výsledkům poprvé pokusil vzít si život. Podruhé tak učinil o několik let později společně s vdanou milenkou. Po svatbě s gejšu ho vydědila rodina, jedním z důvodů byla i jeho angažovanost v levicových skupinách. V té době byl již drogově závislý.

S manželkou se neúspěšně pokusili vzít si život (společná sebevražda je v japonské kultuře poměrně častý jev), následoval bolestivý rozvod. V letech 1940 až 1946 prožil své nejplodnější období: vydal řadu knih a dosáhl i jistého uznání.

Po roce 1946 se mu však vrátily těžké deprese, propadl alkoholismu, trpěl psychickými poruchami. Svůj strastiplný život dobrovolně ukončil v roce 1948.